Jsem jako na trní. Čekám nad telefonem. Už tři dny v kuse. Začínám se bát, že nedojdu kvůli zimě a sněhu. Plán je plán, ale vždycky se to může podělat. A už je skoro půlka září. Tak kde ten chlap vězí? Říkal večer. O půlnoci jsem to zalomila. Ráno nebral telefon a pak se to celé opakuje. A znovu. Teď je 7 Říkal, že tady v 6 bude. Zase to nebere. Odmítám nabídky lidí okolo, že mi přispějou na letenku. Nechci. Tohle je moje cesta. Potřebuju si to prožít celý sama...

Chci taky něco svýho

Poslední týdny na kajaku pro mě byly těžký. Totální ztráta sebe, úplný zmatek. Najednou jsem hodně pocítila, kolik svých aktivit jsem úplně dala stranou a prostě začala pádlovat. A taky se konečně nahlas řeklo: tohle není můj projekt. A tak touha mít nějaký svůj projekt a něco si dokázat, mě dovedla k myšlence GR11. Celý ten rozhovor si moc dobře pamatuju. Seděli jsme na vyhřátém schodu vedle kostela. A když se všechno řeklo nahlas, neskutečně se mi ulevilo.

Když jsem pak za dva dny vyprázdnila svůj kajak do dvou IKEA tašek a kluci připevnili můj kajak na auto, kterým se poveze až do Říma, došla mi ta veliká změna. Stýskat se mi začalo už večer před odjezdem. A já jsem takový melancholik, takže potlačovat slzy mě snad i fyzicky bolelo. Celou tu dobu jsme byli skoro každou minutu spolu a teď to bude zase opačný extrém. Nasadila jsem si brýle, aby kluci neviděli, jak se mi lesknou oči. Několik zatáček, pak se vyhouply kopce a mě začalo být dobře. Jedu na svojí cestu!

Naprosto nespolehlivá spolujízda

Jasně. Mohla jsem jít třeba do Tater. Minimálně bych ušetřila za cestu. Mě ale lákaly Pyreneje. Rozpočet jsem neměla nafukovací a spíš menší než větší. Hodně vybavení jsem si půjčila. Do čeho, jak se ukázalo, jsem zainvestovat měla, byly boty a stan. Navíc, pro mnoho lidí okolo naprosto nepochopitelně, jsem se rozhodla nést si jídlo na celou cestu. Chtěla jsem si to vyzkoušet. Vyzkoušeno. Půlka batohu bylo jen jídlo. Nakonec jsem se s tolika jídlem nevešla ani do malého batohu, ani do 20 kilo. Taky dobrá zkušenost.

Zvolila jsem si trasu od oceánu k moři. Takže mým výchozím bodem byl Irún, respektive maják Faro de Higuer. Přesně na hranicích Španělka s Francií. A protože rozpočet už byl opravdu mrňavý a chtěla jsem mít kdyby cokoli peníze bokem, vybrala jsem si spolujízdu jako dobrý způsob jak se dolu dostat. A opakovaně se ukázalo, že tenhle způsob prostě zas tak dobrý není. 14 dní trvalo sehnat někoho, kdo to neodřekl a opravdu jel. A další 3 dny jsem visela na telefonu a uháněla řidiče, jak to vypadá. Tři zoufalé dny se zabaleným batohem. Odjedu vůbec? Nedělal si ten člověk ze mě jenom srandu?

Nakonec odjíždíme. Ale zase ani jeden domluvený čas neplatil. Naprosto zoufalé. Cestou ještě rychle kupuju ten nejlevnější mobil. Ten půjčený byl blokovaný. No, aspoň o nabíječku míň, ten nový se dobíjí usb kabelem.

Cesta byla taky dost strašná. A já si začínám říkat, jestli jsem vůbec vyjíždět měla. Podivně moc věcí se nedařilo a můj odjezd oddálilo. A od chvíle, co jsem nasedla do dodávky, pršelo. A pršet mi až na malá okna přestat nemělo. Zvláštní. Když pak poprvé uvidím úpatí Pyrenejí, rozbuší se mi srdce. Radostí a napětím.

Vystupuju kdesi v Irúnu. Vlastně mě spíš ten člověk z auta vyhodil, že pospíchá (?!). Pršelo tak, že než vytáhnu pončo, jsem promočená. Snažím se zorientovat kde jsem a podle průvodce mířím k oceánu. Bohužel doporučený autobus k oceánu nejezdí a než se zorientuju, odjede na delší čas poslední autobus. A tak si to odšlapu. Je to asi 10 kilometrů a zjišťuju, že batoh mi dává pěkně zabrat. Rozhodnu se první noc přespat v kempu hned vedle majáku. 12 euro na noc není zlá cena. Najdu si místo na terase přímo nad oceánem. Uchvátil mě. I kdybych tuhle cestu nedokončila, setkání s oceánem za to stálo, říkám si. Sejdu po kamenech až dolu a nechávám na sebe oceán působit. Zůstávám až do tmy.

oceán a kemp Faro de HiguerGR11 oceán

Na treku

Nad ránem ve 4 přijde první přeháňka. Od sedmi už déšť do mého stanu buší nepřetržitě. Prosím si o okno, abych mohla přenést věci na záchod do sucha a zabalit. A ono opravdu přišlo. Dalších 45 minut suším žďárák, dobíjím elektroniku a balím. Venku to nepřestává padat. A tak si na sebe dávám pončo a vycházím. Do deseti minut jsem úplně durch. Doprčič. Ale je to jak to je. Všechno je v pořádku, je to cesta. Říkám si. Jako vždy jsem chtěla zapálit v kostele svíčku. Jako díky že mohu cestovat. Kostel pro poutníky do Compostely, sv. Nikoly, je zavřený. Snažím se nemyslet si, že je to jen další znamení, že se na to mám vybodnout. Na poutníky tady jsou určitě zvyklí. Několik lidí mi mává a usmívá se na mě. Zdvihají palec, jakože dobrý.

sušení prádla kemp Faro de Higuer

Za Irúnem konečně začíná trochu příroda. A taky první z mnoha tak prudkých stoupání. Začíná znovu pršet. Když dorazím na piknikovací místo se záchodky a altánem, rozhodnu se pro pauzu. Je mi zima. Napůl jsem spocená a napůl promoklá. Vařím si čaj a vývar. Do čaje si dávám frťana. Taková malá oslavička, že jsem na cestě. A taky poprvé tejpuju prsty a patu. Něco se nohám nelíbí. Zatím to vypadá, že pravá noha to nese hůř. A to mám boty o číslo a půl větší. Poučení z přechodu Šumavy.

GR11 piknik místo za Irúnem

Honí se to pěkně. Chvilku slunko a pak neskutečný liják. Takže se buď potím nebo jsem promoklá. Cesta je tak různě přes pastviny, les a pořád vlastně stoupá. Za jednou zatáčkou málem vrazím do ležící krávy. Je jich tam několik i s malým bázlivým teletem. Jenom leží a přežvykují. Ale respekt ve mě budí, to jo. Potkávám další veliké piknikovací místo. Kouse před ním byla značka se stanem. Místo, kde se dá spát. Já se ale rozhodla jít dál. Stále častěji ulevuji zádům v předklonu opřená o hůlky. Na dalších dvou kilometrech spadnu o víc jak 200 metrů dolu. Seshora jsem zahlédla jezero. Zrovna svítilo sluníčko a ten výhled byl úplně magický. Ale jak mi přišlo jezero blízko, tak cesta k němu mi trvala věčnost. Cestou míjím další krávy. Někdy doslova o centimetry, protože jim je úplně fuk, že blokují cestu.

U jezera, nebo vlastně asi spíš přehrady, se neskutečně zkazí počasí. Ale já potřebuju pauzu. Před studeným větrem se schovávám za batoh a rychle sním pár oříšků. No, ale tady se odpočinout nedá. Navíc se blíží další liják. O kus dál narážím na první zavřený úsek cesty. Volím alternativu po asfaltu a nahoře vyjdu ve stejném bodě jako značený konec GR11. Zase pauza. Tentokrát se sluníčkem. No teda, jestli budu pauzírovat každé 4 kilometry, povleču se vážně pomalu.

Baskytsko Pyreneje

Začínám hledat místo na spaní. To se mi ale nedaří další 4 kilometry. V lese nebyla rovinka a dál byly střelnice na křepelky. To riskovat nechci, že mi někdo omylem střelí do žďáráku. Co chvilku je tu střelba slyšet. Asi mají sezónu. A tak nakonec ještě za světla v prvním lesíku těsně vedle cesty najdu vhodný plácek. Převlékám se do suchého, chystám si spaní a vařím večeři. I se zdá, že se počasí umoudřilo. Je klid. Jednou mi kolem projede auto. Z údolí je slyšet zvuk aut.

GR11 - bivak v Pyrenejích

Celý den na mě dělalo neskutečný dojem, jak jsou místní kopce zelené. Ta zelená je unikátní. Je jí všude plno. A taky je všude plno vody. Průvodce není vždy přesnýv mapách, jak zjistím později. Ale popisy má podrobné. Přes Irún mě navedl pěkně. Všichni s kým jsem mluvila říkají, že je to pro GR11 rozhodně nejlepší publikace.

Když si konečně zalezu do žďáráku, je mi prima. Mám tolik vnitřní radosti, že jsem na cestě. Poslouchám zvuky kolem sebe. A jsem na sebe pyšná. Protože jsem takhle poprvé venku sama. Protože jsem si poprvé hledala spaní sama. Protože neumírám strachy. Ať už člověk běží, pádluje, nebo chodí sám, má tolik času na přemýšlení. O tom ostatně píšou snad všichni, co něco podobného podnikají. Dny jsou sice o monotónní chůzi, ale ty vjemy, které člověk dostane, jsou obohacující. Nad rámec všeho. Najednou se musíte starat o úplně jiné věci než bankovní účet, lajky na Facebooku, poslední zprávy. Je to takový mikro návrat k normálu. A mě se líbí.

GR11 - Strava

26,4 km

900m převýšení

přečtetě si moje recenze: